Didaktika v pedagogice - co je to?

Didaktika (z řeckého jazyka)„Didaktika“ - „výuka“) je obor pedagogických znalostí, který studuje problémy vzdělávání a výchovy (hlavní kategorie didaktiky) v pedagogice. Didaktika, pedagogika, psychologie jsou příbuzné obory, půjčují si od sebe koncepční aparát, metody výzkumu, základní principy atd. Specifičnost má také základy didaktiky speciální pedagogiky zaměřené na proces výchovy a vzdělávání dětí s vývojovými anomáliemi.

Diferenciace konceptů

Одним из ключевых в дидактике является понятие učení a jeho složky - učení a výuka, jakož i koncepce vzdělávání. Hlavním kritériem pro diferenciaci (jak to didaktika definuje v pedagogice) je poměr cílů a prostředků. Vzdělávání je tedy cílem, zatímco učení je prostředkem k dosažení tohoto cíle.

Vzdělávání zase zahrnuje takovésoučásti, jako je výuka a učení. Výuka je systematickým vedením učitele o vzdělávacích aktivitách studentů - určuje rozsah a obsah této činnosti. Učení je proces, kterým se studenti učí obsahu vzdělávání. Zahrnuje jak aktivity učitele (výuka, kontrola), tak aktivity samotných studentů. Proces učení může navíc probíhat jak formou přímé kontroly učitele (v lekci), tak formou sebevzdělávání.

Hlavní úkoly

V moderní didaktice je obvyklé rozlišovat následující úkoly:

• humanizace procesu učení,
• diferenciace a individualizace procesu učení,
• formování intersubjektové komunikace mezi studovanými disciplínami,
• formování kognitivní aktivity studentů,
• rozvoj duševních schopností,
• formování morálních a vůlích osobnostních rysů.

Tedy úkoly didaktiky v pedagogicelze rozdělit do dvou hlavních skupin. Na jedné straně se jedná o úkoly zaměřené na popis a vysvětlení procesu učení a podmínek jeho realizace; na druhé straně rozvíjet optimální organizaci tohoto procesu, nové školicí systémy a technologie.

Principy didaktiky

V pedagogice jsou didaktické principy zaměřeny na stanovení obsahu, organizačních forem a metod pedagogické práce v souladu s cíli a zákony procesu výchovy a vzdělávání.

Tyto principy jsou založeny na myšlenkách K.D.Ushinsky, Ya. A. Komensky a další. V tomto případě mluvíme výhradně o vědecky podložených myšlenkách, na nichž je založena didaktika v pedagogice. Například Ya. A. Komensky formuloval takzvané zlaté pravidlo didaktiky, podle něhož by měly být do procesu učení zapojeny všechny smysly studenta. Tato myšlenka se následně stává jednou z klíčových, na nichž je didaktika v pedagogice založena.

Základní principy:

• vědecká povaha,
• síla,
• dostupnost (proveditelnost),
• vědomí a aktivita,
• propojení teorie s praxí,
• systematické a důsledné
• jasnost.

Vědecký princip

Je zaměřen na vytvoření komplexu u studentůvědecké znalosti. Princip je implementován v procesu analýzy vzdělávacího materiálu, jeho hlavních myšlenek, které jsou zvýrazněny didaktikou. V pedagogice se jedná o vzdělávací materiál, který splňuje kritéria vědeckého charakteru - spoléhání se na spolehlivá fakta, přítomnost konkrétních příkladů a jasný koncepční aparát (vědecké termíny).

Princip síly

Tento princip také definuje didaktiku vpedagogika. Co to je? Na jedné straně je zásada síly určena cíli vzdělávací instituce, na druhé zákony zákonů samotného procesu učení. Spoléhat se na získané znalosti, schopnosti a dovednosti (zuna) ve všech následujících fázích výcviku, jakož i na jejich praktické uplatnění, je nezbytná jejich jasná asimilace a dlouhodobé uchování v paměti.

Princip přístupnosti (proveditelnosti)

Důraz je kladen na reálné možnosti studentůtakovým způsobem, aby nedocházelo k fyzickému a duševnímu přetížení. Pokud tento princip není dodržován v procesu učení, zpravidla dochází ke snížení motivace studentů. Trpí také výkon, což vede k rychlé únavě.

Druhým extrémem je přílišné zjednodušení.studovaný materiál, což také nepřispívá k efektivitě učení. Didaktika jako obor pedagogiky definuje princip přístupnosti jako cestu od jednoduchého ke komplexnímu, od známého k neznámému, od konkrétního k obecnému atd.

Učební metody, podle klasické teorie L.S. Vygotsky, by se měl zaměřit na zónu "proximálního vývoje", rozvíjet sílu a schopnosti dítěte. Jinými slovy, učení by mělo vést k vývoji dítěte. Navíc může mít tato zásada v určitých pedagogických přístupech svou vlastní specifičnost. Například v některých vzdělávacích systémech se navrhuje začít nikoli s podobným materiálem, ale s hlavní věcí, ne s jednotlivými prvky, ale s jejich strukturou atd.

Princip vědomí a činnosti

Principy didaktiky v pedagogice nejsou směroványpouze přímo na samotném procesu učení, ale také na formování vhodného chování studentů. Princip vědomí a aktivity tedy znamená cílevědomé aktivní vnímání studovaných jevů studenty, jakož i jejich porozumění, tvůrčí zpracování a praktické uplatnění. Jedná se primárně o aktivitu zaměřenou na proces nezávislého hledání znalostí, nikoli na jejich obvyklé memorování. K uplatnění tohoto principu v procesu učení jsou široce používány různé metody stimulace kognitivní činnosti studentů. Didaktika, pedagogika, psychologie by se měly stejně zaměřit na osobní zdroje studijního předmětu, včetně jeho tvůrčích a heuristických schopností.

Podle L.N.Zankov, rozhodující v procesu učení, je na jedné straně porozumění znalostí studentům na koncepční úrovni a na druhé straně pochopení aplikovaného významu těchto znalostí. Je nutné zvládnout určitou technologii asimilace znalostí, která zase vyžaduje od studentů vysokou úroveň vědomí a aktivity.

Princip propojení teorie a praxe

V různých filozofických naukách byla praxe již dlouhopůsobil jako kritérium pro pravdivost poznání a zdroj kognitivní činnosti subjektu. Na tomto principu je také založena didaktika. V pedagogice se jedná o kritérium účinnosti znalostí získaných studenty. Čím více se získané znalosti projeví v praktické činnosti, tím intenzivněji se vědomí studentů projevuje v procesu učení, tím větší je jejich zájem o tento proces.

Zásada systematičnosti a důslednosti

Didaktika v pedagogice je primárně důraz naurčitá systematická povaha přenášených znalostí. Podle hlavních vědeckých ustanovení lze předmět považovat za vlastníka účinného a skutečného poznání, pouze pokud má ve svém vědomí jasný obraz okolního vnějšího světa ve formě systému vzájemně souvisejících pojmů.

Vytvoření systému vědeckých poznatků by měloprojít v určité posloupnosti dané logikou vzdělávacího materiálu, jakož i kognitivními schopnostmi studentů. Pokud se tento princip nedodrží, rychlost procesu učení se výrazně zpomalí.

Princip viditelnosti

Ya. A.Comenius napsal, že proces učení by měl být založen na osobním pozorování studentů a jejich smyslové vizualizaci. Didaktika zároveň jako obor pedagogiky rozlišuje několik funkcí vizualizace, které se liší v závislosti na specifikách určité fáze učení: obraz může působit jako předmět studia jako podpora porozumění souvislostem mezi jednotlivými vlastnostmi objektu (diagramy, kresby) atd.

V souladu s úrovní rozvoje abstraktního myšlení studentů se tedy rozlišují následující typy vizualizace (klasifikace podle T.I. Ilyina):

• přirozená viditelnost (zaměřená na objekty objektivní reality);
• experimentální viditelnost (realizovaná v průběhu experimentů a experimentů);
• volumetrická viditelnost (použití modelů, rozvržení, různých tvarů atd.);
• vizuální jasnost (prováděná pomocí kreseb, obrazů a fotografií);
• zvuková a vizuální viditelnost (prostřednictvím filmových a televizních materiálů);
• symbolická a grafická jasnost (použití vzorců, map, diagramů a grafů);
• vnitřní viditelnost (tvorba obrazů řeči).

Základní didaktické koncepty

Pochopení podstaty procesu učení jehlavní bod, na který směřuje didaktika. V pedagogice je toto chápání považováno především z hlediska dominantního vzdělávacího cíle. Existuje několik předních teoretických koncepcí výuky:

• Didaktický encyklopedismus (J.A.Komenský, J.Milton, I.V. Basedov): dominantním cílem výuky je přenos maximálního množství vědomostních zkušeností studentům. Na jedné straně jsou nutné intenzivní vzdělávací metody poskytované učitelem, na druhé straně přítomnost aktivní samostatné činnosti samotných studentů.
• Didaktický formalismus (I. Pestalozzi, A.Disterverg, A. Nemeyer, E. Schmidt, A.B.Dobrovolsky): důraz se přesouvá z množství získaných znalostí na rozvoj schopností a zájmů studentů. Hlavní tezí je starodávné rčení Herakleita: „Mnoho znalostí neučí mysl.“ V souladu s tím je nutné nejprve formovat dovednosti studenta správně myslet.
• Didaktický pragmatismus nebo utilitarismus (J.Dewey, G. Kershenshteiner) - výuka jako rekonstrukce zkušeností studentů. Podle tohoto přístupu by k zvládnutí sociální zkušenosti mělo docházet prostřednictvím rozvoje všech typů společenských aktivit. Studium jednotlivých předmětů je nahrazeno praktickými cvičeními zaměřenými na seznámení studenta s různými typy činností. Studentům je tak poskytována úplná svoboda při výběru oborů. Hlavní nevýhodou tohoto přístupu je narušení dialektického vztahu mezi praktickou a kognitivní činností.
• Funkční materialismus (V.Okon): je bráno v úvahu integrální spojení mezi poznáním a aktivitou. Akademické obory by se měly řídit klíčovými myšlenkami ideologického významu (třídní boj v historii, vývoj v biologii, funkční závislost v matematice atd.). Hlavní nevýhoda konceptu: pokud se vzdělávací materiál omezuje na výhradně přední ideologické myšlenky, proces získávání znalostí se v podstatě omezuje.
• Přístup paradigmatu (G.Scheyerl): odmítnutí historické a logické posloupnosti v procesu učení. Materiál je navržen tak, aby byl prezentován ohniskem, tj. zaměřit se na určitá typická fakta. Dochází tedy k porušení zásady soudržnosti.
• Kybernetický přístup (E.I. Mashbits, S.I.Arkhangelsky): výuka funguje jako proces zpracování a přenosu informací, jehož specifičnost je dána didaktikou. To v pedagogice umožňuje využívat teorii informačních systémů.
• Asociativní přístup (J.Locke): smyslové poznání je považováno za základ učení. Samostatná role je přiřazena vizuálním obrazům, které přispívají k takové mentální funkci studentů, jako je generalizace. Cvičení se používají jako hlavní vyučovací metoda. Současně není brána v úvahu role tvůrčí činnosti a samostatného vyhledávání v procesu získávání znalostí studenty.
• Koncept fázované formace mentálníakce (P. Ya. Galperin, N. F. Talyzina). Výcvik by měl projít určitými, vzájemně propojenými fázemi: procesem předběžného seznámení se s akcí a podmínkami jeho provedení, formováním samotné akce s nasazením operací, které jí odpovídají; proces formování akce ve vnitřní řeči, proces transformace akcí na omezené mentální operace. Tato teorie je obzvláště účinná, když učení začíná vnímáním předmětu (například u sportovců, řidičů, hudebníků). V jiných případech může mít teorie fázované formace mentálních akcí omezený charakter.
• Manažerský přístup (V.A.Yakunin): proces učení je posuzován z hlediska řízení a hlavních fází řízení. To je cíl, informační základna školení, prognózování, přijímání vhodných rozhodnutí, provádění tohoto rozhodnutí, fáze komunikace, monitorování a hodnocení výsledků, oprava.

Jak bylo uvedeno výše, didaktika je částpedagogika, studium problémů procesu učení. Základní didaktické koncepty zase berou v úvahu proces učení jak z pohledu dominantního vzdělávacího cíle, tak v souladu s určitým systémem vztahů mezi učitelem a studenty.