Plicní perkuse spolu s auskultacíje považována za nejdůležitější metodu klinického vyšetření pacientů s respiračními chorobami. Perkuse je v klinické praxi stále široce používána, a to i přes vývoj nových diagnostických metod instrumentálního výzkumu.
Byla navržena perkuse nebo metoda perkuseRakouský lékař Auenbrugger v roce 1761 a do klinické praxe zaveden francouzským lékařem Corvizarem. Percuse plic, stejně jako jiné orgány, se provádí ručně, nevyžaduje použití dalších nástrojů, je jednoduchá a vysoce informativní.
Metoda je založena na skutečnosti, že vnitřní orgány, kdyžbicí vydávají zvuky různých výšek. Vlastnosti těchto zvuků, nazývané perkusní zvuky, závisí na obsahu a hustotě orgánové tkáně. Během úderů do oblastí těla, které neobsahují vzduch, se vytváří tupý zvuk úderu. Podobný zvuk je vydáván například bicími játry. Když jsou orgány, které obsahují hodně vzduchu, pronikány, zvuk je zvukový. Změnou perkusního tónu lze tedy posoudit změny vnitřních orgánů a jejich umístění.
Normálně po celém povrchu plic kvůlivysoký obsah vzduchu je určen vyzváněcím zvukem. Tento zvuk se nazývá jasný zvuk plic. S rozvojem různých onemocnění se může obsah vzduchu v plicích zvyšovat nebo snižovat a zvuk perkusí se odpovídajícím způsobem mění.
Ke změnám perkusního zvuku dochází ve směru otupělosti nebo ve směru tympanitidy, tj. Zvýšení hlasu. Povaha zvuku závisí na množství vzduchu a hustotě podkladových tkání.
Tupost zvuku perkusí nastane, kdyžshromažďování exsudátu v pleurální dutině, snížení množství vzduchu v plicní tkáni v důsledku pneumosklerózy, s rozvojem zánětu různého původu, růst nádoru.
Je pozorován nárůst hlasu během perkusíkdyž se v plicích hromadí přebytečný vzduch, což se děje s emfyzémem nebo bronchiálním astmatem. Vysoký bicí zvuk je stanoven na velkých dutinách plic naplněných vzduchem (tuberkulózní dutiny, otevřený absces plic, pneumotorax).
Je použita topografická plicní perkuse,primárně k určení hranic plic. Nejprve jsou určeny hranice vrcholu plic. Normálně je výška vrcholů stanovena 3–5 cm nad oběma klíčními kostmi, pak najdou spodní hranici, počínaje od pravé poloviny. S expanzí plic klesá jejich dolní hranice a s vysokým postavením bránice, ke kterému dochází během těhotenství, naopak stoupá ascites, plynatost. Topografická perkuse plic umožňuje určit respirační odchylku plic, tj. Jejich aktivní pohyblivost, což je rozdíl mezi dolní hranicí plic při maximální inhalaci a výdechu. U zdravých lidí je exkurze plic 4 - 8 cm. U těžkých zánětlivých procesů v plicích, emfyzému, pleurisy, pneumosklerózy se exkrece plic snižuje. K tomu dochází v důsledku snížení elasticity a schopnosti plicní tkáně expandovat během inhalace.
Srovnávací plicní perkuse úspěšněslouží k diagnostice patologických procesů v kterékoli části těchto orgánů. V tomto případě je bicí tón porovnán s normálním tónem v symetrických oblastech. U zdravých lidí je to stejné v pravé a levé polovině hrudníku.
Plicní perkuse tedy probíhala vv kombinaci s dalšími základními metodami klinického vyšetření pacienta umožňuje rychle identifikovat změny v plicní tkáni a provést předběžnou diagnózu onemocnění.
