EU jako největší politické centrummá ve svém složení dnes 27 států. V roce 2004, kdy čítal pouze 25 států, se však stal nezvládnutelný a začal ztrácet demokracii. Proto v té době vyvstala otázka přijetí Ústavy pro Evropskou unii. Několik let jejího vývoje umožnilo získat velmi demokratický zákon, který musel být následně podepsán všemi zúčastněnými zeměmi. Ale pouze 18 států to podepsalo. Proto musela být většina ustanovení zákona buď vyloučena, nebo změněna.
Nový dokument o reformách byl nazván„Lisabonská smlouva“, nepoužila slovo „ústava“ a byla podepsána 13. prosince 2007 v hlavním městě Portugalska všemi dvaceti sedmi státy, které jsou členy Evropské unie. Tato smlouva tak nahradila starou ústavu Evropské unie a měla za cíl reformu systému správy a řízení Evropské unie a v následujících dvaceti letech se také stala základem fungování EU.
Lisabonská dohoda upevnila rovnováhu mezi zájmy a cíli členských států EU, čímž získala status „velké moci“.
Znění této dohody změnilo hlavní texttři dokumenty Evropské unie: Římská smlouva, Maastrichtská smlouva a Smlouva o jaderné energii. Právním základem Unie se stávají dva aktualizované akty: DES a SFEU, oba mají stejnou právní sílu.
DES zahrnuje hlavní úkoly a cíle, základy aZásady EU. Popisuje metody spolupráce mezi zúčastněnými zeměmi a nastiňuje činnosti zahraniční politiky Unie a její bezpečnostní politiku. SFEU zkoumá směr politiky EU, její svobodu, legalitu a bezpečnost, jakož i systém regulace vnějších vztahů, finance.
Lisabonská smlouva má řadu dalších protokolů, které se tvořínedílná součást hlavních smluv. Takže buď objasňují ustanovení smluv, nebo formují postavení určitých států v různých otázkách. Kromě toho tato smlouva kodifikuje zásadu pravomoci, to znamená, že Evropská unie nemá právo překračovat pravomoci stanovené členskými státy.
Také stanoví Lisabonská smlouvatříúrovňový systém řízení Evropské unie, který se skládá z orgánů s pravomocemi pravomoci, dalších orgánů, které jsou vytvářeny na základě rozhodnutí orgánů, a tzv. institucí.
Do ústavů byly přidány dvě struktury:Rada, která je nejvyšším orgánem politické moci, a centrální banka. Rada má prezidenta, který je volen na dva a půl roku, a vysokého představitele EU pro bezpečnostní politiku a zahraniční věci. Počet členů Poslanecké sněmovny by neměl přesáhnout sedm set padesát jedna.
Lisabonská smlouva stanoví, že tři státy tvoří tzv. Předsednictví Rady, tato funkce se koná po dobu 18 měsíců.
Zúčastněné státy mají mezi sebou právouzavírat dohody v případě, že nejsou v rozporu s dohodami podepsanými Evropskou unií nebo nepřesahují její pravomoci.
Lisabonská úmluva tedy dalaschopnost Evropské unie určovat a provádět zahraniční a bezpečnostní politiku, včetně řešení fungování vnitřního trhu a celní unie, obchodní, hospodářské, územní a sociální politiky. Kromě toho má EU právo zabývat se otázkami energetiky, vymáhání práva, dopravy, životního prostředí a zdraví a mnoha dalších otázek. EU je odhodlána poskytovat pomoc a podporu všem zúčastněným státům v záležitostech vzdělávání, kultury, cestovního ruchu a medicíny.
