Vokální zvuk, souhláskový zvuk: trochu o ruské fonetice

Každý člověk žije ve světě zvuků.Slyší šelest potůčku, šustění pneumatik, kvílení větru, ptačí zpěv, štěkání psů, bublání vody v konvici, grilování masa na pánvi, zpěv, řeč a mnoho, mnoho dalšího. Člověk si na tyto podněty tak zvykne, že se často zblázní, ocitne se v absolutním tichu.

První věcí, kterou začít studiem jazyka ve škole, jeje to fonetika, tedy věda o zvucích řeči. Obvykle tuto sekci lingvistiky studenti nemilují, i když ve skutečnosti to může být velmi zajímavé! Při studiu samohlásek a souhlásek ruského jazyka se školáci dozvědí, že pro 33 písmen abecedy je 42 zvuků: 6 samohlásek a přesně 6krát více souhlásek. Existují písmena, která odpovídají dvěma zvukům, a existují písmena, která neznamenají žádný zvuk.

Stejná převaha souhlásek je pozorována vvětšina jazyků světa. Filologové také znají tak jedinečné jazyky, jako je nyní mrtvý Ubykh, kterým mluvili poslední představitelé malého lidu, který žil na černomořském pobřeží Kavkazu v oblasti Soči již v 90. letech minulého století. Jazyk Ubykh je známý tím, že na 2 samohlásky (dlouhé a krátké [a]) bylo 84 souhlásek! V jejím příbuzném abcházském jazyce je asi 60 souhlásek pro 3 samohlásky. Takovým jazykům se říká souhláska.

Ve stejných jazycích, kterým se běžně říkávokální (francouzsky, finsky), počet samohlásek jen zřídka převyšuje počet souhlásek. Existují však výjimky. V dánštině připadá na každých 20 souhlásek 26 samohlásek.

Zvuk samohlásky [a] je přítomen naprosto ve všech jazycích planety. Toto je nejoblíbenější, ale ne nutně nejčastější zvuk samohlásky. Například v angličtině se nejčastěji používá zvuk [e].

Je zajímavé, že samohláska zní v ruském jazycevznikají „při výdechu“. Jedinou výjimkou je citoslovce „A-a-a“, které vyjadřuje strach, který se vyslovuje při nádechu. Jak zvuk samohlásky vzniká? Vzduch z plic vstupuje do průdušnice a naráží na překážku v podobě hlasivek. Vibrují z proudu vydechovaného vzduchu a vytvářejí tón (hlas). Poté vzduch vstupuje do úst.

Když mluvíme zvuky samohlásky, rtů, zubů,jazyk nezasahuje do proudu vzduchu, takže nevzniká žádný další hluk. Zvuk samohlásky se tedy skládá z jednoho tónu (hlasu) - proto se tomu tak říká. Čím hlasitěji musíte vyslovit samohlásku, tím širší musíte otevřít ústa.

Rozdíly mezi zvuky samohlásek jsou navzájem spojenyjaký tvar dáváme dutině ústní. Pokud zaokrouhlíte rty, získáte zvuky [y] nebo [o]. Jazyk nezasahuje do vydechovaného vzduchu natolik, aby vytvářel hluk, ale jeho poloha v ústní dutině se při vyslovování různých zvuků samohlásek mírně mění. Jazyk může mírně stoupat nahoru nebo dolů a také se pohybovat tam a zpět. Tyto malé pohyby vedou k různým zvukům samohlásek.

Ale to není vše.Charakteristickým rysem ruského jazyka je rozdíl ve výslovnosti zdůrazněných a nepřízvučných samohlásek. V úderné poloze opravdu slyšíme [a], [o], [y], [s], [a], [e] - to je takzvaná silná pozice. V nepřízvučné poloze (ve slabé poloze) se zvuky chovají jinak.

Samohlásky [a], [o], [e] po tvrdých souhláskáchoznačují něco podobného jako [a], ale silně oslabeného. Školáci tento zvuk tradičně definují jako [a], ale filologové mají samostatný symbol [˄]. Po měkkých souhláskách bývají tyto stejné zvuky podobné [a] (filologové takový zvuk nazývají „a se zvukem e“ - [tj.]). Takové jevy jsou pozorovány u předem zdůrazněných slabik (kromě absolutního začátku slova).

Právě tato vlastnost „velkého a mocného“ ztěžuje nejen cizincům, ale i rodilým mluvčím. Pravopis nepřízvučných samohlásek je třeba zkontrolovat nebo uložit do paměti.