Nejslavnější dokument o lidských právech na světě -Všeobecná deklarace lidských práv (UDHR). Jeho hlavní podstatou je uznání vrozené hodnoty lidského života, jakož i princip priority práv jednotlivce před právy státu a jeho suverenity. Rok 1945, kdy byla na konferenci v Londýně vyhlášena OSN, umožnil největší pokrok v historii a oblasti lidských práv. Odstavec 3 prvního článku Charty OSN hovoří o jednom z hlavních cílů této organizace - dosáhnout mezinárodní spolupráce na podporu a šíření dodržování lidských práv a základních svobod pro všechny bez ohledu na jazyk, náboženství, pohlaví nebo rasu. Tato charta se stala mezistátní dohodou a závazným dokumentem pro ty, kdo ji podepsali. Komise pro lidská práva, vytvořená ve stejném roce 1945 pod záštitou OSN, měla připravit zvláštní návrh zákona o lidských právech, aby se na něj mohl zaměřit jako na univerzální normu sloužící jako příklad pro všechny národy a národy. Tento zákon se stal součástí ústavy této nové celosvětové organizace.
Všeobecná deklarace lidských práv dosud nebylavytvořen tímto aktem. Návrh zákona navíc neobsahoval mnoho položek na ochranu lidských práv a řada nevládních organizací začala přicházet s návrhy a dodatky. Zejména požadovali, aby každý stát, který vstoupil do slibu OSN, zajistil, aby lidé žijící na území těchto zemí měli zajištěna základní práva - na život, svobodu svědomí, svobodu jednotlivce, otroctví, násilí a hlad atd. atd. Charta OSN obsahovala ustanovení, podle něhož jsou lidská práva záležitostí všech zemí. Preambule této Charty říká, že sjednocené národy jsou odhodlány znovu potvrdit svou víru v základní lidská práva, v hodnotu a důstojnost lidského života, v rovnost žen s muži a malé národy s velkými. Tak začala kodifikace lidských práv.
Během zvláštního zasedání řídícího orgánu OSN- Valné shromáždění - konané v roce 1948 10. prosince se během hlasování zdrželi zástupci 8 zemí, včetně Sovětského svazu. Delegáti tohoto shromáždění nicméně jednomyslně schválili Všeobecnou deklaraci lidských práv, jejíž obecná charakteristika je následující. Tento dokument definoval seznam základních práv všech osob na světě bez ohledu na jazyk, pohlaví, náboženství, barvu pleti, politické a jiné názory, sociální a národní původ, majetek nebo jiné postavení. Tvrdí, že vlády musí chránit nejen své vlastní občany, ale také občany jiných zemí - státní hranice nejsou překážkou pomoci jiným lidem bránit jejich práva.
Takže první část zákona OSN o lidských právechse stala Všeobecnou deklarací lidských práv. Rok 1948 se stal výchozím bodem, od kterého začíná fungovat mezinárodní normativní model lidských práv ověřený podle tohoto dokumentu. Ve Vídni v roce 1993 účastníci konference o lidských právech ze 171 zemí, což představuje 99 procent světové populace, znovu potvrdili závazek svých vlád pokračovat v dodržování tohoto standardu.
Základem je Všeobecná deklarace lidských právmezinárodní právo, ale samo o sobě to nebyly původně právně závazné dokumenty. Jelikož však byl zobecněným seznamem dohodnutých zásad, mělo to pro světové společenství samozřejmě obrovskou morální sílu. Navíc státy, které ji používají a odkazují na ni v právním i politickém kontextu, poskytly Deklaraci další legitimitu na mezinárodní i národní úrovni.
Tyto zásady nabyly právní moci až v roce 20061966 rok. Poté byly schváleny Úmluvy o občanských, politických, kulturních a sociálně-ekonomických právech. Představují druhou a třetí část Úmluvy OSN o lidských právech. Země, které tyto Paktu ratifikovaly, se zavázaly změnit své právní předpisy tak, aby chránily lidská práva. Následně byla Všeobecná deklarace lidských práv a v ní obsažené svobody zakotvena v dalších smlouvách a smlouvách. Proto jsou v současné době jeho ustanovení považována za závazná. Nejde tedy o ideál usilovat, ale o právní dokument, jehož zásady musí dodržovat všechny státy.
