Pro úplnější prezentaci podstaty daňové sazby používané jako nástroj daňové politiky na státní úrovni je nutné definovat některé pojmy.
Daně jsou tedy povinnéplatby fyzických a právnických osob do státního rozpočtu všech úrovní za podmínek stanovených platnou legislativou. Součet všech daní v zemi tvoří daňový systém, který je založen na legislativních aktech státu. Právě tyto regulační dokumenty stanoví složky daně: předmět zdanění, předmět a sazbu daně.
Daňová sazba je dále rozdělena naprůměrné, okrajové, efektivní, preferenční a nulové. Průměrná daňová sazba je poměrem obecné daně ke zdanitelnému příjmu. Mezní daňová sazba ukazuje poměr nárůstu zaplacených daní k nárůstu příjmů. Efektivní daňová sazba se rovná podílu dělení dodatečného příjmu splatného v rámci ekonomické činnosti částkou příjmů získaných v důsledku stejné činnosti.
Porovnáním průměrné daňové sazby s příjmemje možné určit následující metody časového rozlišení daní: progresivní, u nichž dochází ke zvýšení sazby se zvýšením dosaženého příjmu; regresivní, zahrnující snížení sazby se zvýšením příjmu; proporcionální, zajišťující neměnnost sazby bez ohledu na příjem získaný v určitém období.
Při porovnávání aplikace uvedených technikje vidět, že progresivní daňový systém může vést k daňovým únikům a plátci udělají vše pro to, aby snížili své příjmy. Toho je dosaženo regulací objemu výdajů a zároveň se vše často děje v rámci současné legislativy kvůli její nedokonalosti.
Pozoruhodný příklad použití efektivních sazebdaně mohou být dárcovské transakce, po nichž finanční úřady přepočítají zaplacenou daň. A pak se sazba daně bude mírně lišit od původní.
Otázka velikosti daňové sazby je neustáleje předmětem debaty mezi akademiky, politiky a ekonomy. Následovníci Keynesovy teorie tedy již docela dlouho tvrdili, že k poklesu agregátní poptávky dojde při vysoké úrovni daní. V důsledku toho má stát pokles cen a tlumení inflace.
Druhá strana těchto sporů, která podporujeteorie „ekonomiky zásobování“ dokazuje pravý opak. Vysoké daně mohou zvýšit náklady podnikatelských subjektů, které se zase přenášejí na konečného spotřebitele v podobě nahuštěných cen a zvýšené inflace. Na podporu toho, co řekl A. Laffer, byl vztah mezi sazbou daně a rozpočtovými příjmy formulován ve formě křivky, kterou autor pojmenoval. Ekonomický smysl tohoto plánu spočívá ve schopnosti zvýšit daňové příjmy v důsledku zvýšení částky daně podléhající rozpočtovým příjmům. Současně by tento proces měl pokračovat na určitou úroveň, nad kterou dochází k prudkému poklesu aktivity podnikatelských subjektů a jejich další činnost se stává jednoduše nerentabilní. Za výrazně nižší sazby se vytvářejí příznivé podmínky pro práci, stimuluje se podnikání, úspory, investice a rozšiřuje se národní produkce. V důsledku tohoto procesu dochází k rozšíření daňového základu, což přispívá ke zvýšení daňových příjmů, a to navzdory skutečnosti, že daňová sazba bude nízká.
